INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Občas se stane malinkatý zázrak. To když z hromady jinak neposlouchatelného braku v redakci nakupených promo nahrávek vyplave i něco hodnotnějšího než jen další stříbrný podšálek na kávu při odpoledních siestách. Pravda, je to spíše světlá výjimka na jinak černém nebi zoufalé prázdnoty většiny takto prezentované hudební produkce, nicméně jak už jste jistě z mých úvodních slov dávno pochopili, jinak naprosto neznámí Řekové SWAN CHRISTY jsou přesně ten případ.
Žádné velké ódy však nečekejte. Na počátku sice byl zmíněn zázrak, ovšem důležitější je v tomto případě spíše to přídavné jméno MALINKATÝ. Inu, posuďte sami stylovou rozháranost: první nosič ukrýval atmosférický gotický metal, podruhé na všechny čekal symfonický progresivní metal, abychom nyní pozorně zrecenzovali kov čistě melodický. Nepřijde vám podezřelé, že skupina stále ještě neví co přesně by měla hrát? Alespoň tedy podle popisků, kterými všechny desky charakterizují stránky vydavatelské firmy Black Lotus Records. Rozumy ohledně prvních dvou pokusů si nechám od cesty (dvojky „Today Died Yesterday“ se prý po Evropě prodalo 5000 kousků, hm, zajímavé), neb jsem neměl tu čest a pod šatičky raději nakoukneme příběhu o tom, že i černý flór může mít barvu běloby (a není to vodka Petra Muka). Navíc pro všechny barvoslepé je tenhle striptýz pěkně zadarmíko.Na stejné internetové stránce se mimo jiné taktéž můžeme dozvědět, že recenzované album je extrémní a totálně progresivní metal a bla, bla, bla..., teď koukejte jak umím plavat, nehorázné vychloubání jak už to tak některá vydavatelství mívají v oblibě. Jenže jediná progresivita spočívá v častém využívání klavíru a s tím, jak sami jistě uznáte, už dneska žádnou velkou díru do světa neuděláte. Zvuk nahrávky páchne silně demáčovým odérem, sice čistý, ale bez potřebné hloubky, potřebné dynamiky a i dosti hráčských chybiček lze postřehnout. Úvodní „Because A Motherfucker Said So“ je vlastně neškodný bigbeatek s klávesovou šlehačkou. Stylové kotrmelce avizované výše jasně potvrzuje „Case In Tears“, protože v úvodní sloce vás přes uši praští Megaděd - podobnost zasekávaného riffu i frázování zpěvu je až zarážející, naštěstí bridgem už promlouvá klavír a opravdu hodně povedený refrén je v jeho režii plně. Jasný první úspěšný bod kolekce, odpustíme-li trochu rozpadlou rytmiku. Bez výdechu přichází zlatý hřeb „8?“. Prsty tančí po klávesách, refrén hladí smyčce, spíš popík než cokoliv jiného, ale krásné, krásné. Pak už zase bohužel kralují krabicově nazvučené kytary a byť se kapela snaží vždy zařadit alespoň malou klidnější vsuvku („depešárny“ „Seven Is Enough“ či „Love It Or Hate Me“ kupříkladu), převažují spíše průměrnější rockové skladby typu „Enough Is White“, „Salt Penetration“ nebo „“I Am In Hate With An Alien“. Dostane-li se k vám toto CD nějakou shodou šťastných okolností, zkuste, pár světlých momentů jistě uhlídáte. Za nějaké velké shánění však rozhodně nestojí.
Je to v podstatě obyčejná rocková deska. A přehlédneme-li tak trochu zkušebnový zvuk a občasné rytmické nepřesnosti, vyloupne se nám poměrně sympatická, byť ničím výjimečná deska. Ovšem 2 a půl skladby aspirují na výtečnou, proto ten bod vzhůru nad průměr.
6 / 10
Iraklis Gialantsides
- piano, klávesy, hammondy
Kostas Makris
- zpěv
Giorgos Pavladis
- bicí, perkuse
Dimitris Panagiotopoulos
- basa, rytmická kytara
Grigoris Vasilopoulos
- kytary
1. Because A Motherfucker Said So
2. Cast In Tears
3. 8?
4. Enough Of White
5. Seven Is Enough
6. Salt Penetration
7. Fuck Them
8. I Am In Hate With An Alien
9. Wish You Were Dead
10. Love It Or Hate Me
11. Useless Chair Occupator (bonus track) - na promu chybí
Julian (2003)
Black Is The White Color (2001)
Today Died Yesterday (1999)
One With The Swans (1998)
Vydáno: 2001
Vydavatel: Black Lotus Records / Metal Age
Stopáž: 41:52
Produkce: LAMBROS & SWAN CHRISTY
Studio: Praxis
-bez slovního hodnocení-
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.