THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Občas se stane malinkatý zázrak. To když z hromady jinak neposlouchatelného braku v redakci nakupených promo nahrávek vyplave i něco hodnotnějšího než jen další stříbrný podšálek na kávu při odpoledních siestách. Pravda, je to spíše světlá výjimka na jinak černém nebi zoufalé prázdnoty většiny takto prezentované hudební produkce, nicméně jak už jste jistě z mých úvodních slov dávno pochopili, jinak naprosto neznámí Řekové SWAN CHRISTY jsou přesně ten případ.
Žádné velké ódy však nečekejte. Na počátku sice byl zmíněn zázrak, ovšem důležitější je v tomto případě spíše to přídavné jméno MALINKATÝ. Inu, posuďte sami stylovou rozháranost: první nosič ukrýval atmosférický gotický metal, podruhé na všechny čekal symfonický progresivní metal, abychom nyní pozorně zrecenzovali kov čistě melodický. Nepřijde vám podezřelé, že skupina stále ještě neví co přesně by měla hrát? Alespoň tedy podle popisků, kterými všechny desky charakterizují stránky vydavatelské firmy Black Lotus Records. Rozumy ohledně prvních dvou pokusů si nechám od cesty (dvojky „Today Died Yesterday“ se prý po Evropě prodalo 5000 kousků, hm, zajímavé), neb jsem neměl tu čest a pod šatičky raději nakoukneme příběhu o tom, že i černý flór může mít barvu běloby (a není to vodka Petra Muka). Navíc pro všechny barvoslepé je tenhle striptýz pěkně zadarmíko.Na stejné internetové stránce se mimo jiné taktéž můžeme dozvědět, že recenzované album je extrémní a totálně progresivní metal a bla, bla, bla..., teď koukejte jak umím plavat, nehorázné vychloubání jak už to tak některá vydavatelství mívají v oblibě. Jenže jediná progresivita spočívá v častém využívání klavíru a s tím, jak sami jistě uznáte, už dneska žádnou velkou díru do světa neuděláte. Zvuk nahrávky páchne silně demáčovým odérem, sice čistý, ale bez potřebné hloubky, potřebné dynamiky a i dosti hráčských chybiček lze postřehnout. Úvodní „Because A Motherfucker Said So“ je vlastně neškodný bigbeatek s klávesovou šlehačkou. Stylové kotrmelce avizované výše jasně potvrzuje „Case In Tears“, protože v úvodní sloce vás přes uši praští Megaděd - podobnost zasekávaného riffu i frázování zpěvu je až zarážející, naštěstí bridgem už promlouvá klavír a opravdu hodně povedený refrén je v jeho režii plně. Jasný první úspěšný bod kolekce, odpustíme-li trochu rozpadlou rytmiku. Bez výdechu přichází zlatý hřeb „8?“. Prsty tančí po klávesách, refrén hladí smyčce, spíš popík než cokoliv jiného, ale krásné, krásné. Pak už zase bohužel kralují krabicově nazvučené kytary a byť se kapela snaží vždy zařadit alespoň malou klidnější vsuvku („depešárny“ „Seven Is Enough“ či „Love It Or Hate Me“ kupříkladu), převažují spíše průměrnější rockové skladby typu „Enough Is White“, „Salt Penetration“ nebo „“I Am In Hate With An Alien“. Dostane-li se k vám toto CD nějakou shodou šťastných okolností, zkuste, pár světlých momentů jistě uhlídáte. Za nějaké velké shánění však rozhodně nestojí.
Je to v podstatě obyčejná rocková deska. A přehlédneme-li tak trochu zkušebnový zvuk a občasné rytmické nepřesnosti, vyloupne se nám poměrně sympatická, byť ničím výjimečná deska. Ovšem 2 a půl skladby aspirují na výtečnou, proto ten bod vzhůru nad průměr.
6 / 10
Iraklis Gialantsides
- piano, klávesy, hammondy
Kostas Makris
- zpěv
Giorgos Pavladis
- bicí, perkuse
Dimitris Panagiotopoulos
- basa, rytmická kytara
Grigoris Vasilopoulos
- kytary
1. Because A Motherfucker Said So
2. Cast In Tears
3. 8?
4. Enough Of White
5. Seven Is Enough
6. Salt Penetration
7. Fuck Them
8. I Am In Hate With An Alien
9. Wish You Were Dead
10. Love It Or Hate Me
11. Useless Chair Occupator (bonus track) - na promu chybí
Julian (2003)
Black Is The White Color (2001)
Today Died Yesterday (1999)
One With The Swans (1998)
Vydáno: 2001
Vydavatel: Black Lotus Records / Metal Age
Stopáž: 41:52
Produkce: LAMBROS & SWAN CHRISTY
Studio: Praxis
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.